V nacházejících dvou desetiletích se počet spotřebitelů ve světě rozroste o tři miliardy osob, což bude mít za následek zrychlení úbytku přírodních zdrojů a zostření boje o ně. V žádném sektoru není tato rostoucí nerovnováha tak akutní, jako v oblasti vodního hospodářství. Nedostatek vody je již nyní natolik závažný, že nám brání v naplňování mnoha našich ekonomických, sociálních a environmentálních cílů. Pokud bychom pokračovali v nastoleném směru, celosvětová poptávka po vodě by do roku 2030 přesahovala reálně dostupné zdroje o 40 procent.

Řada expertů tvrdí, že nehospodárné zacházení s vodou je důsledkem dysfunkčních politických nebo ekonomických systémů a špatně nastavených trhů. Ve skutečnosti je ale problém v tom, že voda se stala součástí lineárního systému, v němž je postupně více a více znečišťována, což znemožňuje její další využití. Tento přístup proměňuje náš nejcennější a univerzální zdroj v bezcennou břečku, jejíž následné použití vyžaduje od dalších uživatelů a společnosti jako celku vynaložení obrovských nákladů. Jelikož je lineární model ekonomicky a ekologicky neudržitelný, je třeba vodu začít vnímat jako součást kruhové ekonomiky, v níž si po každém použití udržuje plnou hodnotu a nakonec se vrací do systému. Místo toho, abychom se soustředili výhradně na čištění, měli bychom se spíše snažit bránit znečištění nebo vytvořit systém, v němž voda zůstává v uzavřeném koloběhu a lze ji tak využívat opakovaně. Tento posun vyžaduje radikální řešení vycházející ze zcela nového způsobu uvažování – ovšem vzhledem k naléhavosti situace je třeba tato řešení přijmout okamžitě.

Nové vnímání vodního hospodářství jako koloběhu
Celosvětová vodní krize je reálná a patrná na první pohled. Potvrzují to řeky jako Colorado, které již nedotečou do moře, vyčerpané podzemní vody na Arabském poloostrově i jinde nebo znečištěné vodní plochy jako jezero Tchaj-chu, jedna z největších zásobáren sladké vody v Číně. Hlavní příčinou těchto problémů je porušování zásady nulového odpadu, která je jádrem kruhové ekonomiky. Kruhová ekonomika vychází z těchto tří základních předpokladů:

• Veškeré předměty dlouhodobé spotřeby (tj. produkty s dlouhou nebo nekonečnou životností) si musejí uchovávat svou hodnotu a nesmí se vyhazovat ani tzv. downcyklovat (rozdělovat na části a vracet do cyklu s nižší užitnou hodnotou).
• Spotřební zboží, což jsou výrobky s krátkou životností, se musí využívat co nejčastěji, a následně bezpečně vrátit do biosféry.
• Přírodní zdroje mohou být využívány pouze v takové míře, v níž je lze obnovit.

Tato základní pravidla porušují i země s vyspělými vodohospodářskými systémy. Často se stává, že se do prostředí vrací nevyčištěná voda, protože náklady na její úpravu jsou vysoké až neúnosné, i když by tak bylo možné získat vzácné chemikálie nebo energii. Látky obsažené v takové vodě pak znečišťují okolní prostředí. Stejně závažná je i skutečnost, že objemy vody odebrané ze systému jsou jen málokde nahrazovány vodou ve stejné kvalitě.

Při úvahách o změně přístupu a vytvoření nového systému koloběhu vody se lze na vodu dívat ze tří různých perspektiv:

• voda jako produkt: zde je nutné důsledně rozlišovat mezi vodou jako spotřebním zbožím a vodou jako zbožím dlouhodobé spotřeby, protože v obou kategoriích existují odlišné strategie pro snižování množství odpadu;
• voda jako zdroj: zde je třeba zajistit rovnováhu mezi odebíraným a vraceným objemem;
• voda jako předmět veřejné služby: zde je třeba se zaměřit na maximalizaci hodnoty stávající vodohospodářské infrastruktury zvýšením míry využívání a zajištěním lepší recyklace a renovace základních prostředků.
  
  Podrobně se uvedeným perspektivám budeme věnovat v následujícím článku.